Dnes je 27. červenec 2021, svátek má Věroslav
     Reklama
Reklama   •   Koupit reklamu
Úvod Politika Výročí vzniku Československa Vytvořit článek
Výročí vzniku Československa
- 27. 10. 2020    152    0 Líbil se vám tento článek? 0

KRNOV Položením květin u památníku ve Smetanových sadech a na městském hřbitově si dnes připomnělo vedení města Krnova 102. výročí vzniku samostatného československého státu.

Jelikož se z důvodu mimořádných opatření kvůli pandemii covidu nemohl uskutečnit každoroční slavnostní komponovaný pořad v Koncertní síni sv. Ducha, byl požádán historik Městského muzea v Krnově Alexandr Michl-Bernard o malé ohlédnutí do doby vzniku Československa. V příspěvku, který připojujeme, se věnuje také situaci v roce 1918 v Krnově.

 

Co všechno předcházelo vzniku ČSR

Cesta k události, která významně a zásadně otočila kolem našich moderních dějin, nebyla jednoduchá a přímočará. Češi sice roku 1848 vystoupili se svými národními požadavky, chtěli je však uplatnit v rámci široké autonomie pod ochranou Rakouska. V těchto intencích česká politika pokračovala až do vypuknutí I. světové války. Odtržení od monarchie a samostatnost měla v programu pouze jediná strana získávající ve volbách jen velmi malé procento hlasů. Nicméně tzv. české státní právo se dostávalo do křížku s plány německými, především s plány českých Němců.

Německy mluvící obyvatelé Rakouska, od roku 1867 tzv. Předlitavska, se z hlediska národního cítění a národnostní politiky počali dělit do dvou proudů. Prvního, jehož zastánci sice užívali německý jazyk, snažili se však o zachování anacionálního a internacionálního rázu říše, důsledně se vyhýbali uzákonění němčiny jako úředního jazyka Předlitavska a nechyběla jim snaha vyjít do určité míry vstříc požadavkům neněmeckých národů, zpravidla byli prosti i antisemitismu. To se týkalo větší části velkostatkářů, vysoké byrokracie, části vysokých důstojníků armády a vysokých církevních hodnostářů, části intelektuálů, okruhu panovnického dvora, a blízký byl tento směr i panovníkovi samotnému. Rakousko chápali v širším pojmu a trvali na jeho suverenitě.

Druhý směr se vyznačoval odporem proti snahám „druhých“ národů Předlitavska, zejména Čechů, neboť jeho zastánci české země vnímali jako integrální součást němectví, nehledě na to, že pro nemalou část německojazyčného obyvatelstva Předlitavska byly české země domovinou. Vlády se snažili dotlačit k uzákonění němčiny jako úřední řeči, jakýkoliv vstřícný krok vlád vůči českým představitelům a jejich snahám vyvolával jejich prudkou reakci jakožto ponížení a snižování práv Němců, s nevolí se setkalo i to, když byla na středních školách v ryze českých oblastech veškerá výuka vedena v češtině. Mnohým z nich imponovalo Německé císařství a možnost splynutí Předlitavska s Německem nepoužívali čistě pouze jako formu nátlaku na vlády. Ještě častěji se objevovaly návrhy na přestavbu Předlitavska. Odloučeny měly být zcela slovanská (a ekonomicky dosti zaostalá) Halič i, rovněž takřka čistě slovanské (a částečně italské) dalmatské země. Zůstaly by tak české a rakouské země, v nichž by již Češi a Slovinci byli proti Němcům v menšině, a umožňovalo by to tak zajistit trvalou německou převahu.

Do roku 1914 zastánců tohoto směru přibývalo, sílili a začali pronikat i do vyšších sfér státní správy, politiky, i armády. Přesto do vypuknutí první světové války nezesílili natolik a neměli takovou převahu, aby své záměry mohli v Předlitavsku prosazovat. Každopádně prakticky celá druhá polovina 19. století a první desetiletí století 20. byly vyplněny střety obzvláště českých a německých politiků a střídavými ústupky vlád té či oné straně. I přesto všechno se Češi domohli nemála výdobytků, o kterých si kupříkladu nemaďarské národy Uher, vyjma Chorvatů, mohli nechat jenom zdát. Proměnili se v moderní národ, plně společensky a sociálně stratifikovaný, ekonomicky, kulturně i vzdělanostně velmi silný. Na druhou stranu se jim nedostávalo národnostních práv ani autonomie a Předlitavsko si v určitých sférách zachovávalo německý ráz a Němcům bylo dodáváno určitého privilegovaného charakteru.

Přístup většiny českých politiků k monarchii se nezměnil ani v okamžiku vypuknutí války. Spíše až na výjimky se chovali poměrně servilně a přistoupili na aktivistickou politiku vůči vládě. Umocnilo to dočasné potlačení občanských práv v monarchii a uzavření říšské rady i zemských sněmů. Navíc česko-německý spor se výrazně vychýlil v německý prospěch a hlavní vojenské velení monarchie zosobněné arcivévodou Friedrichem a Conradem von Hötzendorfem bylo stoupencem „německého Rakouska“.

 

Období 1. světové války

V letech 1915–1916 byly postupně připravovány plány na přeměnu Předlitavska do takové podoby, v níž by Češi (a také Slovinci) byli výrazně v menšině a podle toho by také byla potlačována jejich národnostní práva. K již zmiňovanému, dosti agresívnímu vojenskému velení se přidaly německé nacionální strany, přiživované od jara roku 1915 obzvláště německými nacionálními spolky, zejména z Čech.

O Velikonocích roku 1915 předložil parlamentní svaz německých stran vládě memorandum nazvané Velikonoční soupis německých žádostí. Když rok 1916 přinesl další vítězství zbraní Centrálních mocností vedoucí k ovládnutí Balkánu a ruského Polska, němečtí nacionální radikálové svůj postoj ještě vystupňovali. V programu Požadavky Němců Rakouska na nové uspořádání po válce požadovali ústavní zakotvení spojenectví a celní unie s Německem, odluky Haliče a Dalmácie a zbytek Předlitavska se měl změnit na Císařství rakouské s německou hegemonií. To se nelíbilo umírněným politikům a zejména sociální demokracii, ve vládní politice to však mělo odezvu. V říjnu 1915 byl zaveden název Rakousko, z titulatury dynastie byla vypuštěna hodnost českého krále a nově zavedený státní znak záměrně negoval českou státnost úmyslným rozptýlením znaků českých zemí mezi ostatní, předtím totiž tvořily jeden erb.

 A nezůstalo pouze u těchto vnějších formálních gest. V Čechách se zostřil režim, kdy došlo k zatčení předních českých politiků, spolkových činovníků, ekonomů, literátů a byrokratů. Zatčen byl i jeden přední slovenský činitel – Vavro Šrobár. Ve vykonstruovaných politických procesech byla celá česká politika a české národní hodnoty odsouzeny jako velezrádné. Ve správě se šířila němčina, čeští úředníci byli vyřazováni, docházelo k zákazům českých spolků, byly revidovány osnovy českých škol, z knihoven byly vyřazovány vlastenecké romány Jiráska či Beneše Třebízského, jako protistátní byly zakazovány české národní symboly, prapory aj. Tvrdost kurzu nasazeného proti Čechům v celé monarchii překonával pouze postup proti trentinským Italům a sremským Srbům.

Po smrti císaře Františka Josefa I. nastoupila nová vláda, která však pokračovala v linii nastolení autoritářského režimu a přeměně Předlitavska v Rakousko s výraznou německou hegemonií značně potlačující Čechy. To velmi konvenovalo politice Německého císařství a zejména jeho vojenskému velení, které se v průběhu roku 1916 stále silněji orientovalo na plán německo-maďarské hegemonie ve střední Evropě.

Pro vznik samostatného státu byl velmi důležitý zahraniční odboj. Ten se zaktivizoval záhy po vypuknutí války a v jeho čele stanul Tomáš Gariggue Masaryk. Jako svými spolupracovníky se obklopil neúnavně pracovitým Dr. Edvardem Benešem a francouzským Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem, který svým charismatem a kontakty otvíral české a slovenské věci pařížské salony. Masaryk nejpozději v průběhu války pochopil, že v případě vítězství Centrálních mocností by se Rakousko-Uhersko silně poněmčilo a rozhodně nesplnilo české plány a naději na autonomii, ba hůř. Začal tak pracovat na rozbití monarchie.

Představitelé dohodových mocností však o něčem tak radikálním nechtěli slyšet. Od začátku války jak Dohoda, tak Trojspolek počítali se vznikem Polska, každý samozřejmě na úkor spojenců těch druhých. V případě Rakousko-Uherska hodlaly dohodové mocnosti požadovat nanejvýše jeho důslednou federalizaci a demokratizaci, nikoliv zánik.

Horečnaté Masarykovo úsilí tak přinášelo plody jen pozvolna. 14. 11. 1915 byl v Paříži ustanoven Český komitét zahraniční, který vydal prohlášení o nutnosti zřídit po válce samostatný český stát rozšířený o Slovensko. V únoru 1916 byl komitét přeměněn na Národní radu českých zemí. České věci velmi pomohla bojová vystoupení českých legií, přestože jejich vytváření nebylo rovněž vůbec jednoduché. Zejména úspěchy českých legií v Rusku, obzvláště po vypuknutí bolševické revoluce a úspěších Čechů a Slováků proti bolševikům od okamžiku, kdy je i západní mocnosti začaly považovat za nepřítele, velmi výrazně pohnuly dohodové mocnosti pro uznání české samostatnosti. Československé legie ovládnutím transsibiřské magistrály zablokovaly na Sibiři několik miliónů německých a maďarských zajatců, které by Centrální mocnosti ještě mohly nasadit na frontách, přerušily dodávky surovin proudící v rámci mírové smlouvy z Ruska a způsobily zhroucení sovětské moci na Sibiři.

Na „domácí“ frontě se však vše vyvíjelo určitou dobu jinak. Jak již bylo zmíněno, čeští politici vystupovali zpočátku pasivně a pod tlakem státu dokonce přecházeli do značně defenzivní a defétistické pozice. K takovému postoji směřovala především sociální demokracie a agrární strana, klerikální strany se již dříve projevovaly coby prorakouské, či přesněji, promonarchistické. Z pasivity se nakonec rozhodli čeští politici vystoupit, většina si však nadále počínala nadále defenzívně až defétisticky. V listopadu 1916 byl vytvořen tzv. Český svaz – jednotný poslanecký klub v Říšské radě, do nějž nevstoupilo akorát několik radikálů, nejednalo se však o bůhví jak aktivní uskupení. V podstatě jediným veřejným vystoupením Českého svazu bylo ministrem Czerninem objednané prohlášení 24. 1. 1917, odmítající spojeneckou nótu prezidentu USA Wilsonovi o válečných cílech Dohody z 10. 1. 1917, zmiňující mimo jiné jinak dosti vágně formulovaný požadavek osvobození Čechoslováků. To byl přitom první výrazný úspěch zahraničního odboje, na němž měl velkou zásluhu Edvard Beneš.

 

Rok 1917

Právě rok 1917 však byl přitom zlomový. Koncem jara začala česká politická reprezentace opouštět defenzivní aktivismus a přešla do ofenzívy, stejně jako politici Jihoslovanští. Na 30. 5. 1917 byla poprvé od roku 1914 svolána Říšská rada, její jednání byla přitom vyplněna velkými politickými střety, jejichž aktéry byli Češi a Jihoslované. Ti vystoupili se svými deklaracemi na politickou přeměnu Předlitavska. Jihoslované požadovali spojení svých zemí do jednoho celku, byť stále v rámci monarchie, Češi ke svému státnímu právu přidali požadavek spojení se Slováky v jeden národní celek, ač také stále v rámci monarchie. Výsledkem nakonec byl pád vlády v červnu roku 1917.

Nová vláda však velký pokrok neudělala. V čele stanul Ernst Seidler blízký německým stranám, jenž vůči Čechům učinil jediný ústupek v podobě amnestie pro odsouzené české předáky, na čemž měl ale zásadní podíl císař Karel I. Od podzimu pak vláda opět utužila nedemokratické podmínky, které vedle „druhých“ národů monarchie vzbuzovaly stále silnější nevoli u středních a nižších vrstev obyvatelstva, na něž stále silněji doléhala katastrofální ekonomická situace monarchie a problémy se zásobováním. Během podzimu 1917 navíc došlo v řadě českých politických stran k obměně vedení, kdy se do jejich čela místo aktivistických politiků dostali radikálové.

 

Rok 1918

Příznivou shodou okolností a mimořádnými aktivitami české společnosti se české země v roce 1918 staly centrem politického odporu „druhých“ národů monarchie. 6. 1. 1918 shromáždění všech českých zemských a říšských poslanců v dorozumění s některými slovenskými politiky vydalo Tříkrálovou deklaraci spojující protiválečný odpor s odporem národnostním. Ve dnech 17.–25. 1. následovala generální stávka doprovázená velkými demonstracemi. S hladovými demonstracemi na jaře roku 1918 šly v ruku v ruce četné národní manifestace. Manifestační národní přísaha kulturních a politických představitelů v Obecním domě 13. 4. 1918 byla protestem proti ministru zahraničí Czerninovi a projevem solidarity se zahraniční emigrací. Mimo jiné tím bylo definitivně popřeno prohlášení Českého svazu z roku 1917.

Císař Karel I. si byl od počátku svého nástupu vědom sílícího vysílení monarchie, nescházela mu empatie a velká skromnost. Silně proněmecký postup vlády však musel přijmout. Již 22. 1. 1917 zaslal dopis svému švagru, důstojníkovi belgické armády Sixtovi von Bourboun-Parma, v němž jej žádal o zprostředkování separátního míru s Dohodou. Mírová sondáž však byla neúspěšná. Jenže 2. 4. 1918 pod dojmem úspěchů vojsk Centrálních mocností se nechal příliš unést ministr zahraničí monarchie Otokar Czernin a obvinil francouzského ministerského předsedu Clemenceaua, že Francie nabízela Rakousko-Uhersku mír. Clemenceau reagoval prostým zveřejněním dopisu a tzv. Sixtova aféra byla na světě. Císař odvolal Czernina, o němž se v soukromí vyjádřil, že je „blázen a germanofil“, a vydal dementi. Bylo ale již pozdě. Výsledkem byla kajícná cesta mladého císaře Karla I. do vrchního stanu německé armády ve Spa, kde došlo 13. 5. 1918 k uzavření vojenské smlouvy s Německem, v níž byly vojenské síly podunajské monarchie zcela podřízeny německému velení. To ale vedlo dohodové mocnosti k definitivnímu rozhodnutí o přijetí zániku staletého mocnářství na Dunaji.

Od konce jara a počátku léta 1918 se monarchie pozvolna rozpadala. U všech národů tohoto už málem čtyřsetletého soustátí začaly vznikat paralelní národní orgány, označované jako národní rady či národní výbory. Ty se postupně připravovaly na převzetí moci. V průběhu léta dávali Němci v Rakousku, zejména čeští Němci, stále citelněji najevo, až na sociální demokraty, vůli připojit se k Německu. Císař Karel I. proto navštívil oficiálně Sudety a zastavil se i na českém území. Nový vládní kabinet se pokusil uspokojit nějakým způsobem jak Němce, tak pokud možno Čechy, avšak marně. Poté, co koncem září přišla porážka Bulharska, začalo Uherské království stahovat maďarské pluky z front k obraně celistvosti svatoštěpánské koruny.

Na 12. 10. pozval císař do hlavního stanu na tři desítky poslanců Říšské rady napříč politickým i národnostním spektrem, jednání však ztroskotala pro radikalismus a protichůdnost názorů všech zúčastněných. Císař Karel I. vydal 16. 10. manifest, podle něj se mělo Předlitavsko proměnit ve spolkový stát složený ze čtyř státních celků. Bylo však již pozdě, navíc jednotlivé národy nadále sledovaly své cíle, vzájemně neslučitelné. Budiž císaři Karlovi ke cti, že v okamžiku, kdy pochopil, že rozpad monarchie je nevyhnutelný, rozhodl se mu nebránit, trval pouze na tom, aby se tak dělo pokojnou cestou.

 

Vznik Československa

27. 10. 1918 zaslal poslední rakousko-uherský ministr zahraničí prostřednictvím Švédska nótu prezidentovi USA Wilsonovi, že Rakousko-Uhersko přijímá veškeré americké podmínky a žádá zahájení rozhovorů s USA a ostatními dohodovými mocnostmi. Zároveň byla vypovězena smlouva s Německem. Následujícího dne, 28. 10., se tyto informace objevily v novinách. V Praze ihned vypukly demonstrace, lidé odstraňovali z budov státní znaky monarchie a dožadovali se vyhlášení samostatnosti. Toho Národní výbor využil a odpoledne vydal prohlášení o vzniku samostatného československého státu. Národnímu výboru se ihned podřídili úředníci pražského místodržitelství a také policejní ředitelství. Vojenská posádka zůstala na rozkaz velitele Pavla Kestřanka pasivní. Během následujících dvou dnů přešla veškerá moc do rukou Národního výboru. Záhy se mu podřídila většina českých okresních hejtmanů, státní policie a rovněž čeští četníci. Samostatný stát Čechů se stal realitou, jeho formování však nebylo lehké.

Projevilo se to záhy. Na vyhlášení samostatnosti českými politiky v Praze 28. 10. 1918 reagovali političtí zástupci německého obyvatelstva českých zemí rychle a záporně. Již 29. 10. byla vyhlášena samostatná provincie Deutschböhmen, zahrnující severní Čechy, se sídlem v Liberci. Jejich příkladu záhy následovali němečtí politici ve Slezsku. 30. 10. 1918 v dohodě s ostatními poslanci Národního shromáždění Německého Rakouska a především v součinnosti s německými poslanci Čech a Moravy vydal německý poslanec ze Slezska za Deutsche Nationalpartei dr. Robert Freissler provolání o existenci provincie Sudetenlandu, která měla být stejně jako Deutschböhmen součástí Německého Rakouska.

Prohlášení se setkalo s pozitivním ohlasem u německých obecních rad i německých politických stran a jejich sdružení na místní a regionální úrovni. Němečtí politici zde navazovali na svou politiku z léta, kdy se u nich již projevovali separatistické tendence, avšak počítající spíše s Německem, než s Rakouskem. Ostatně, vyhlášení předcházely aktivity německých politiků z 2. poloviny října 1918, kupříkladu již 20. 10. proběhla ustavující shromáždění v politických okresech, což vyústilo ve vznik Národní rady pro severní Moravu a Německé lidové rady pro Slezsko. Provincie Sudetenland zahrnovala celé Západní Rakouské Slezsko a přilehlé německé oblasti severní Moravy a východních Čech (např. Králíky, Lanškroun). Státní útvar měl rozlohu 6 534 km², obývalo jej 678 880 obyvatel, z nichž 643 804 bylo německé národnosti.

Vlády v provincii se představitelé Sudetenlandu dr. Robert Freissler a Hans Jokl chopili 2. listopadu, kdy převzali státní správu ve Slezsku z rukou c. k. slezského zemského prezidenta barona Widmanna. Ten byl v běhu několika dní vystřídán ministerským radou dr. ryt. Rudolfem Fürerem von Haimendorf. Vystupoval v pozici místodržícího zastupujícího stát Německé Rakousko, reálně byl však výkonným orgánem zemského shromáždění. To bylo sestaveno podle volebních výsledků do Říšské rady z roku 1911. Zemský hejtman, jímž se stal Freissler, a jeho dva zástupci, Hans Jokl a ing. Gustav Oberleithner, tvořili zemskou vládu Sudetenlandu, hlavním městem Sudetenlandu byla Opava.

Orgány Sudetenlandu byly velmi aktivní. Vymezovaly územní obvody jednotlivých okresů, budovaly vlastní vojsko – Volkswehr – mající asi 6 000 nekvalitně vyzbrojených mužů, dále řešily problémy zásobovací, dopravní i velmi nelehkou sociální situaci. Konkrétně třeba v Krnově informovaly noviny o postupující epidemii španělské chřipky, jejíž progresi napomáhal nedostatek léčiv. Nemocných bylo v posledních říjnových dnech roku 1918 na 460, z toho bylo hlášeno 20 případů úmrtí. Záchranářský spolek přitom neměl pro nedostatek potahu možnost převzít jakýkoliv transport nemocných a dopravit je do nemocnice. Navzdory veškeré snaze organizátorů se mnohé zajistit nepodařilo – ztroskotaly snahy o vytvoření dopravního koridoru k Olomouci, problematické bylo zásobování uhlím, navíc jak Vídeň, tak Berlín nebyli schopni existenci provincie materiálně podpořit. Složitost situace státního útvaru dokládá i ten fakt, že s hlavním městem Opavou, ale rovněž s Novým Jičínem, Moravskou Třebovou či Lanškrounem, spojovaly provincii dopravní koridory, neboť tato převážně německá města byla obklopena českým osídlením.

 

Rok 1918 v Krnově

Vznik českého státu v roce 1918 nevítala ani drtivá většina tehdejšího obyvatelstva Krnova, které se hlásilo k německé národnosti. V Krnově se sešel 29. 10. 1918 večer na radnici malý okruh komunálních politiků na diskusi o politické situaci, probíhající setkání však bylo přerušeno oznámením událostí proběhnuvších o den dříve v Praze. To vyvolalo mezi politickými špičkami Krnova pozdvižení a ve 22 hodin se na radnici dostavili zástupci téměř všech stran působících v Krnově. Nové jednání výrazně početnějšího shromáždění zahájil plamenným projevem tehdejší starosta Krnova Johann Kienel, na jeho vystoupení navázal Richard Andratschke vylíčením politické situace ve státě a posledních událostí. Vzápětí byl vznesen požadavek Dr. Kobergem na okamžité založení německého Lidového výboru, v němž by byly zastoupeny všechny politické strany.

V průběhu poměrně bouřlivého a vášnivého jednání navíc rázně odmítl zástupce strany průmyslníků, Ottokar Peschke, rodící se podezření, že průmyslníci jsou pro připojení k českému státu. Nadále byly vznášeny další návrhy, notář Schindler vybídl zúčastněné, aby bylo připraveno provolání k obyvatelstvu Krnova odmítající české „mocenské choutky“, zaznívaly také hlasy požadující okamžitou koordinaci s Národní radou pro severní Moravu a Německou lidovou radou pro Slezsko.

Později si slovo vzal opět Richard Andratschke a navrhl vytvoření dvanáctičlenného výboru. Náleželi do něj čtyři německonacionální politici, např. Richard Andratschke, Johann Kienel či Ottokar Peschke, čtyři sociálnědemokratičtí, např. Johann Trenka, tři křesťanskosociální a jeden nacionálněsocialistický, Emil Stecker. O půlnoci se celé shromáždění rozešlo s tím, že zasedne hned dalšího dne. Úsměvně v kontextu probíhajících zlomových událostí může působit stížnost předsedy krnovské národně socialistické strany Emila Steckera, který se již 30. 10. písemně ohradil proti pouhému jednomu mandátu, který jeho strana získala v předchozí večer vytvořenému výboru, a zároveň navrhoval, jakými změnami by bylo dosaženo „spravedlivějšího“ rozložení mandátů. Ačkoliv se v tyto dny jednalo z pohledu zdejšího německého obyvatelstva o zcela zásadní otázky, pamatovali někteří na výrazně malichernější vnitropolitické záležitosti. Zároveň je nutno podotknout, že navzdory této epizodické příhodě postupovali němečtí politici v Krnově v pevné jednotě.

Obdobně jako vláda Sudetenlandu podstupoval o půlnoci 29. 10. ustanovený německý lidový výbor v Krnově kroky k zajištění pořádku a životaschopnosti provincie. Pozornost se soustředila především na krnovské hlavní nádraží, coby klíčový komunikační bod, jehož význam umocňoval už fakt, že se jednalo o důležitý železniční uzel. Již 2. 11. nařizoval německý lidový výbor v Krnově provoznímu úřadu dráhy, aby veškeré služební telegramy podřizující zdejší státní dráhy generálnímu ředitelství v Praze byly vzaty mlčky na vědomí, avšak ignorovány. Zároveň s odvoláním na instrukce dr. Freisslera, vykonávajícího vládu v Sudetenlandu, byl zakázán odjezd jakýchkoliv transportů s životními potřebami, zejména s potravinami, na slovanská území. V průběhu měsíce listopadu na krnovském hlavním nádraží několikrát z příkazu německého lidového výboru v Krnově zadržela drážní správa železniční vagóny naložené různým materiálem, kupříkladu 4 600 kg oceli firmy Steinsberg, velkoobchodu se železem. Stejně tak měl být zadržen vývoz jakéhokoliv sukna a dalších textilních materiálů, u nichž se počítalo s možností využít je jako kompenzaci za jiné zboží, kterého se v Krnově či v Sudetenlandu obecně nedostávalo.

Také v Krnově docházelo k vytváření Volkswehru. Už 2. 11. bylo zveřejněno provolání městského zastupitelstva oznamující zařazování vhodných mužů do vojska a zároveň požadující poskytnutí k tomuto účelu vojenských navrátilců a nezaměstnaných mužů, kteří měli být shromažďováni a evidováni u městského policejního úřadu. V Krnově nakonec působila jednotka v síle 450 mužů, rozhodně se však nejednalo o vždy zcela spolehlivé jedince. Krnovský tisk kupříkladu 9. listopadu informoval o krádeži sukna a obvazového materiálu ze strážnice na krnovském hlavním nádraží, kterého se měl dopustit blíže neurčený počet mužů Volkswehru.

 

Prosinec 1918 v Krnově

Vedení Sudetenlandu si uvědomovalo rostoucí izolaci provincie i nemožnost ozbrojeného odporu. V polovině prosince roku 1918 proběhly konzultace ve Vídni, po nichž byli představitelé Sudetenlandu připraveni kapitulovat s tím, že bude podán formální protest. Československé vojsko se pokusilo již 21. 11. obsadit Nový Jičín, Odry a Fulnek, zákrok vlády Sudetenlandu však donutil české vojsko k ústupu. V prosinci však již obsazování Sudetenlandu probíhalo úspěšně. 18. 12. byla bez boje obsazena Opava a okamžitě docházelo k likvidaci provincie. Vláda Sudetenlandu byla rozpuštěna a byla obnovena činnost Zemské vlády slezské, novým prezidentem se stal Josef Šrámek. Čelní představitelé Sudetenlandu se ani neodhodlali k útěku do ciziny. 27. 12. 1918 byl obsazen také Krnov.

Nejdříve dorazil na krnovskou radnici již ve 14 hodin menší oddíl o síle 150 mužů, který starostovi města Johannu Kienelovi oznámil, že Krnov bude připojen k Československu. Starosta ihned svolal na 15 hodin mimořádnou schůzi obecního výboru a po dlouhém rokování byly zamítnuty jakékoliv násilné akce a přijato usnesení o vznesení formálního protestu, které vzal na svá bedra starosta Kienel, jakožto vrcholný představitel místní samosprávy. V 17 hodin dorazila do Krnova jednotka československého vojska o 600 mužích a za hudby a zpěvu českých národních písní pochodovala k radnici. Ačkoliv ulice lemovaly husté špalíry zvědavců, vše probíhalo v naprostém klidu. Na radnici vojáci starostovi Kienelovi oznámili obsazení Krnova jménem republiky a jeho připojení k republice, na což jim starosta odpověděl protestem proti obsazení „čistě německého“ města Krnova s požadavkem na „právo sebeurčení německého lidu“ v dikci bodů stanovených prezidentem USA Woodrowem Wilsonem.

Na druhý den, 28. 12., bylo protestní prohlášení přednesené předchozího dne starostou Kienelem českým vojákům na radnici zveřejněno formou letáku. Do krnovských kasáren se následně přesunulo 150 československých vojáků, kteří zde zůstali posádkou, zbytek v několika transportech odjel v příští dny z krnovského hlavního nádraží. Epilogem existence Sudetenlandu se stalo poslední zasedání jeho parlamentu právě v Krnově 18. 2. 1919.

V současné době nejsou ojedinělé názory, které přitom často zaznívají z „domácího“ prostředí, zpochybňující význam vzniku samostatného státu a želící zánik rakousko-uherského mocnářství. Je-li důvodem takovýchto názorů pouze značně omezená, selektivní a jednosměrná znalost dějin našeho prostoru, či i jiné tendence, nechceme spekulovat. Byť je rozhodně pravdou, že podunajská monarchie dlouho nebyla pro Čechy, a nejen je, nějakým skutečným žalářem národů, zůstává pravdou, že dobře v ní Čechům mohlo být pouze za provedení včasné důsledné federalizace. Tomu však bránili jak Němci, tak Maďaři, žárlivě si střežící své postavení privilegovaných národů. Další národy, jako Poláci, Jihoslované a Italové, měly také své plány, které se dříve či později přestaly slučovat s existencí monarchie, či přinejmenším s bytím dotyčných národů v jejím rámci.

Samostatný stát se tak pro Čechy a Slováky nakonec stal jedinou alternativou, nechtěli-li riskovat výrazné zhoršení svého národnostního postavení. Zároveň je to dostávalo do choulostivé situace, kdy do svého státu zahrnuli oblasti s obyvatelstvem, které se s novým českým státem odmítalo ztotožnit. Vyhovět tomuto obyvatelstvu bylo ze strategických důvodů takřka nemožné, jak by to (ne)fungovalo, ostatně později velmi dobře naznačilo nedlouhé období tzv. druhé republiky. Nehledě na to, že po několik desetiletí marných bojů o národnostní zrovnoprávnění právě s Němci a zostření protičeského kurzu v letech války bylo pramálo českých politiků nesených na vlně euforie a pozici vítězů ochotných k tak dalekosáhlé blahosklonnosti.

Při hodnocení víc jak stoleté existence našeho moderního státu musíme vzít rovněž v úvahu převratné dějinné události, jimž padli z řad českého obyvatelstva nezřídka zejména po charakterové stránce ti nejlepší z nejlepších, mužů i žen. Není však nutné přehlížet dějinnou realitu, kdy některá místa naší země mají odlišnou historickou identitu, jako ji má naše město. Při oslavách významného svátku vzniku samostatného československého státu, což bychom si stále měli připomínat, tak neublíží uvědomění si toho, že většina obyvatel Krnova před více jak sto lety naopak neoslavovala. Mgr. Alexandr Michl-Bernard, historik, Městské muzeum v Krnově

 

Zdroje:

Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově, Archiv města Krnov.

Bělina, Pavel – Borovička, Michal – Kaše, Jiří – P. Kučera, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. XII.a 1860–1890. Praha – Litomyšl 2012.

Bělina, Pavel – Borovička, Michal – Kaše, Jiří – P. Kučera, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. XII.b 1890–1918. Praha – Litomyšl 2013.

Dorko, Bronislav: c 4. Robert Freissler. In: Freund Fritz: Das österreichische Abgeordnetenhaus. Ein biographisch – statistisches Handbuch, 1911–1917, XII. Legislaturperiode. In: Šopák, Pavel a kol: Neklidné století. České Slezsko a Ostravsko od první světové války do listopadu ´89. Opava 2015.

Freissler, Robert: Vom Zerfall Österreichs bis zum tschechoslowakischen Staate. Berlín – Zoppot 1921.

Gawrecká, Marie: Němci ve Slezsku 1918–1938. Opava 2002.

Gawrecká, Marie: Politické poměry ve Slezsku v letech 1815–1939. Opava 2011.

Gawrecki, Dan a kol.: Dějiny českého Slezska 1740–2000. I. Opava 2003.

Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. XIII. 1918–1929. Praha – Litomyšl 2000.

Křen, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha 2019.

Michl-Bernard, Alexandr: C3. Protestní prohlášení k obsazení Krnova československou armádou v prosinci 1918. In: Šopák, Pavel a kol: Neklidné století. České Slezsko a Ostravsko od první světové války do listopadu ´89. Opava 2015.

Michl – Bernard, Alexandr: Rok 1918 v Krnově. Vlastivědné listy Slezska, 2018, 1–2, s. 7–9.

Schulig, Heinrich: Ein Heimatbuch für die Bezirke Jägenrdorf und Olbersdorf. Opava 1923.

Žáček, Rudolf: Dějiny Slezska v datech. Praha 2004. Zdroj Město Krnov


TAG
Líbil se vám tento článek? 0

Komentáře
Přidejte váš názor

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.

Přihlásit se

Výběr článků
Město Krnov opakovaně zveřejnilo nabídku pronájmu bytu číslo 7 na Hlavním náměstí 21. Byt je dispozičně řešený jako 2+0, jeho veli...
V zahradě Kina Mír 70 Krnov se o letních prázdninách odehrává letní kino. Vstupenky jsou k zakoupení přímo v den promítání filmu n...
Holá místa tzv. holiny po kůrovcové těžbě prochází obnovou. Největší objem těžby dřeva po vypuknutí kůrovcové kalamity byl zazname...
Reklama   •   Koupit reklamu